Proč jsem vlastně studoval?

Mezi lidi, kteří proseděli ve škamnách hodně dlouhou řadu let a kterým se tam docela dařilo, patřím i já. I já jsem se tak dlouho vzdělával, že bych měl být nazýván inteligentem a měl bych se tak i cítit.
Ovšem bez vytáček přiznávám, že tomu tak ne zrovna vždy bývá. Nemám až tak docela přehled o tom, za koho mne má okolí, ale já se nejednou sám osobně nepovažuji za osobu bystrého ducha. Spíše právě naopak.
Ač mám diplom z vysoké školy, koukám nejednou na leccos jako tele na vrata. Případně koukám jako vyoraná myš. Nebo nevěřím vlastním očím a mám pocit, že mne klamou smysly.
finanční analýza
Jak už tomu tak v našich končinách bývá, pociťuji svou slaboduchost zejména ve chvíli, když poslouchám naše politiky hovořit (nejen) o ekonomických záležitostech.
Slyším, jak se naší ekonomice daří. A nějak si to ne a ne v hlavě srovnat, jak že se naší ekonomice dařit může, jestliže žijeme za všech okolností na (státní) dluh. Tedy jsme v mínusu.
Vcelku nedávno jsem slýchal o riziku deflace a o tom, jak se má podpořit růst cen, abychom měli „zdravou inflaci“. A bylo dosaženo inflace ještě vyšší, než byla ta prý zdravá. A já nikdy nepochopil, k čemu je ta inflace dobrá. Tedy k čemu jinému než ke znehodnocování peněz a tím okrádání obyčejných lidí, šetřících si nejednou korunku ke korunce.
Poslouchám moudré rady, jak si mám šetřit na složitá životní období a zejména na starobní důchod, který mi nebude stačit k životu. Jenže zároveň sleduji, jak peníze na běžných účtech a podobných produktech žere inflace a jak bych prý měl investovat do něčeho výnosnějšího, kde ale za krátkou dobu nezbohatnu a v dlouhodobějším horizontu možná nedostanu zpět vůbec nic, protože risk je risk a nikdo za nic neručí.
Ze všech stran slyším, jak si mám vzít výhodnou hypotéku nebo půjčku. Jak je to výhodné, jak se to bude snadno splácet a jak na tom vydělám. Jenže to vidím ve chvíli, kdy desetinu našinců kvůli neschopnosti splácet dluhy drží pod krkem exekutoři, a ve chvíli, kdy se za každou půjčku musí platit úroky, takže na ní každopádně prodělám.
finanční krize
A za svou největší ostudu považuji fakt, že si ani nejsem schopen spočítat výplatu. Protože mě platí stát, který mi už tolikrát přes média vzkázal, o kolik procent mi zvýší plat, a přesto jsem se ve většině případů nad výplatní páskou oněch procent tak jaksi nedopočítal. Vždycky to nějak nesedělo. A – jen taková zajímavá perlička – vždycky mi to nevyšlo v můj neprospěch.
Prostě bych prý měl být inteligent. A s univerzitní státnicí z matematiky bych měl umět i leccos spočítat. Ale nějak mi to nejde.
Ať počítám, jak počítám, vždycky mi vyjde, že přijde den, kdy z toho „ekonomického zázraku“ umřeme hlady.